Tevis Walter

Chtělo se mi křičet, ovšem ovládl jsem se. Napadlo mě, že bych tam měl běžet a vylít na ta hořící těla aspoň ten svůj čaj, ale nemohl jsem přece narušit jejich Právo na soukromí.
Tak jsem zůstal stát a díval se.
Z kuchyně vyšli dva servoroboti a přistoupili blíž k nim - zřejmě dávali pozor, aby se oheň nerozšířil.
Nikdo se ani nehnul. Nikdo také nic neříkal.
Nakonec začal být zápach, který se od toho ohně šířil, nesnesitelný, a tak jsem z jídelny odešel. Venku jsem spatřil muže, který se skrz sklo díval na ty hořící nebožačky. Na chviličku jsem se vedle něj zastavil. A pak jsem řekl: "Já tohle nechápu."
Ten člověk se na mě podíval, napřed bez jakéhokoliv výrazu.
Pak se pohoršeně zamračil, pokrčil rameny a zavřel oči.
V rozpacích jsem se začal červenat, protože jsem si uvědomil, že pláču. Pláču! Na veřejnosti!